JÁ to tak mám

„JÁ TO TAK MÁM!“

nebo jde jen o podvědomé vzorce,

s kterými se identifikuji?

„JÁ TO TAK MÁM!“

Věta, kterou slyším nesčetněkrát při sdílení účastníků…

Když jsem včera seděla se synem na dětském hřišti a pozorovala maminky a jejich chování ke svým dětem, hlavou mi běžela otázka, co z nich asi vyroste?! Když dítě, které se chystá na gumový skákací hrad, dříve, než na něj vstoupí, slyší třikrát věty: „Buď opatrný! Slyšíš? Říkám BUĎ OPATRNÝ! Neskákej tak moc, říkám ti, dávej pozor! No… jestli budeš skákat takhle, tak to půjdeme pryč!“ křičí na dítě maminka, která nervózně přešlapuje a sleduje každý krok či skok svého dítěte. Ať udělá chlapec cokoliv, následuje komentář s hodnocením matky. Po chvíli to nevydrží, dítě vytahuje za ruku se slovy, že takové skákání tedy ne, a jdou pryč, dříve, než si něco udělá a bude zle. Smutné dítě nechápavě kouká, protože nerozumí tomu, jak jinak, ještě opatrněji, by mělo skákat, ale maminka to přece ví nejlíp, co je pro něj dobré…

O pár minut později vidím to stejné dítě, s vytřeštěnýma očima, jak stojí na překážkové dráze vytvořené z balíků slámy. Maminka ho drží pevně za ruku – přece, aby se nezranil. Jak logické :) Váhá a bojí se skočit na druhý balík, přestože je věkově tak možná už v první třídě a ostatní děti s radostí přeskakují jak kamzíci už ve třech letech. Maminka ho na druhý balík nakonec- pro jistotu přenáší, protože přece ten její „Nešika, to nezvládne.“ Nepíši to, abych srovnávala, kdo co zvládne v jakém věku, ale proto, abych objasnila, jak vzniká ono „To jsem já!“

O 20 let později si dokážu představit, že tento muž sedí na kurzu Transformace stínu, sedí v rohu a čeká, kdo mu co řekne, co má udělat, má o sebe strach, je opatrný, tak, jak mu říkala celé dětství maminka, která do něj projektovala nevědomě svůj strach. Jeho Vnitřní soudce v dospělosti může pravděpodobně generovat myšlenky typu: „To nedokážeš, na to nemáš, je to zbytečné, to neuděláš stejně dobře, jsi smolař a Nešika“ přestože touha v něm bude chtít zkusit ucházet se o lepší zaměstnání nebo o tu krásnou dívku na zastávce.

Kdo je to ten Vnitřní soudce? Představme si ho jako takového „panáčka“, který bydlí v naší hlavě a generuje různé zákazy nebo myšlenky. V praxi to vypadá tak, že vy chcete oslovit dívku, ale něco ve vás vám říká, že to dělat nemáte. A vy to poslechnete, protože ten panáček dokáže vygenerovat spoustu věrohodných důkazů, že tomu tak je… Například: „Kdyby chtěla, abych ji oslovil, usměje se první! Dneska na to nejsem připravený, třeba zítra, až budu lépe oblečený!“ Druhý hlas – vaše skutečné já – říká: „Já bych to tak chtěl zkusit a pozvat ji na večeři!“

Možná ve vás přirozeně vyvstává otázka, zda tedy z textu vyplývá mé tvrzení, že je špatně mít Vnitřního soudce. Ne, to neříkám. My ho k životu potřebujeme, ale chceme ho dostat do podoby „malého služebníčka“, který nám řekne radu, ale je na nás, jak SVOBODNĚ se rozhodneme. Co je na přístupu tantry a Temného erosu skvělé je, že neřeší, kde problém vznikl, ale jak skrze něj projít a tvořit si to, co chci žít. V příběhu tohoto muže by to bylo například posvítit si na argumenty, které soudce generuje, možná: „Ááá, bojím se odmítnutí! Jdu skrze to a oslovím ji, protože mohu získat mnohem více, když přes strach projdu. A je dost možné, že se neukáže jako reálný!“

Jak vypadá příklad Vnitřní soudkyně v hlavě ženy?
Z vlastní zkušenosti, například takto: Sedíte na párty, všichni kolem vás tančí, vy chcete taky, ale její argumenty zní velmi přesvědčivě: „Ještě to neumíš tak dobře, budeš trapná, je to nevhodná písnička, všichni uvidí, jak jsi nemožná!“ Sedíte dál, sledujete tančící lidi, toužíte být jedním z nich, popíjíte jednu skleničku za druhou, čekáte, až množství alkoholu v krvi nastoupá na takovou hladinku, až vás vnitřní hlas přestane ovládat, protože promile v krvi jej přehluší. Po půlnoci se stáváte hvězdou parketu… Cesta však může být mnohem jednodušší, jak si tuto touhu naplnit. Když překročíte svůj stín, svou komfortní zónu, svůj strach. Pojmenujete si limit a na kurzu zpracujete prožitkem vlastní sebehodnotu a sebevědomí, mrknete na Soudkyni a řeknete si: „Díky, ale já už se mohu SVOBODNĚ rozhodnout, jestli si limit ponechám nebo ne, zda mi slouží nebo ne,“ a užijete si tanec bez ohledu na to, jaká hraje píseň. Bez potřeby posílit předtím sebevědomí alkoholem.
Protože zjistíte, že je to jen vaše rozhodnutí a výmluvy, že vás to nikdo jako malé dítě nenaučil. Minulost byla, že mě nikdo jako dítě v tanci nepodporoval, slyšela jsem od rodičů, jaké jsem dřevo a nikdy dobře tančit nebudu. A teď je na mně, jestli budu říkat: „JÁ TO TAK MÁM, tančit neumím,“ nebo prostě na parket vstoupím a stanu se tím, kým chci být v současnosti – sebevědomou tanečnicí. „JÁ TO MÁM TAKHLE, už vím, že buď mohu vidět v tanci problém nebo příležitost!“

Marie

Máte otázky nebo příklady k Vnitřnímu soudci? Budeme rádi, když se s námi o ně podělíte skola@umenimilovani.cz
A na kterém kurzu se o něm dozvíte více a „návod“ na to, jak s ním pracovat?

Přijďte si užít poslední workshop před dalším pochybným nouzovým stavem. Schopnost zvládat své stíny se nám v nastupující temné době bude sakra hodit! Přijďte mezi partu skvělých lidí ještě tento víkend. Přihlaste se na